2.kapitola
Neferet řekla, že nemusím v recepci zůstávat, a mně se neskutečně ulevilo. Po té scéně s rodiči jsem měla pocit, že na mě všichni civí. Jsem přece ta holka s divným znamením a ještě k tomu mám děsnou rodinu. Vytratila jsem se nejkratší možnou cestou – na hezké malé nádvoří, kam vedou okna jídelny.
Bylo něco po půlnoci. Ano, uznávám, že je to pro návštěvy divná doba, ale vyučování nám začíná v osm večer a končí ve tři ráno. Možná se zdá logičtější, aby za námi rodiče jezdili na osmou, nebo třeba ještě o pár hodin dřív, ale Neferet mi vysvětlila, že je to tak schválně, aby se líp sžili s proměnou svých dětí a uvědomili si, že mají den a noc jednou provždy prohozené. Napadlo mě, že další výhoda téhle nekřesťanské návštěvní doby spočívá v tom, že hodně rodičů se na to může vymluvit, když se jim nechce jezdit. Je to snazší než svému dítěti na rovinu říct: Koukni, měníš se v příšeru, co pije krev, a já už s tebou nechci mít nic společného.
Škoda že to naši neudělali taky tak.
S povzdechem jsem zvolnila krok a pomalu se vydala po klikaté pěšině, která vedla přes nádvoří. Byla chladná, jasná listopadová noc. Měsíc dorůstal k úplňku a jeho stříbrná záře hezky kontrastovala s měkkým žlutým světlem starožitných plynových lamp. Zaslechla jsem zurčení fontány uprostřed zahrady a automaticky jsem k ní zamířila. Třeba mi šum vody zklidní nervy… a pomůže mi zapomenout.
Odbočila jsem na chodník vedoucí k fontáně a za chůze jsem snila o svém novém klukovi, absolutně úchvatném Erikovi. Zrovna nebyl ve škole, odjel na každoroční soutěž v recitaci shakespearovských monologů. Školní kolo samozřejmě s přehledem vyhrál a postoupil do mezinárodního klání Škol noci. Dneska máme čtvrtek a on je pryč teprve od pondělka, ale stejně se mi po něm už hrozně stýskalo a nemohla jsem se dočkat, až se v neděli vrátí. Erik je nejhezčí kluk na celé naší škole. Vlastně by asi byl nejhezčí i na každé jiné. Je vysoký, tmavovlasý a pohledný. Představte si nějakého fešáka ze starých filmů (bez latentních homosexuálních sklonů, které údajně všichni měli). Navíc je ohromně talentovaný. Brzo se zařadí mezi spoustu dalších upířích filmových hvězd, jako jsou Matthew McConnaughey, James Franco, Jake Gyllenhaal nebo Hugh Jackman (ten je fakticky nádherný na to, kolik mu je). A k tomu všemu je Erik taky hodný a slušný, takže po něm všichni šílí.
Přiznávám, že představa mě a Erika v rolích Tristana a Isoldy (až na to, že naše láska by skončila šťastně) mě zaměstnávala velice intenzivně, a proto jsem si nevšimla, že na nádvoří nejsem sama, dokud mě nepolekal pronikavý mužský hlas. Zaskočilo mě, jak hnusným a otráveným tónem ten chlap mluví.
„Působíš nám jedno zklamání za druhým, Afrodito!“
Ztuhla jsem. Afrodito?
„Jako by nestačilo, že tě označili a nemohla jsi nastoupit do Chatham Hall, takže všechna moje vynaložená námaha přišla vniveč,“ ozval se ostrý, chladný ženský hlas.
„Já vím, máti. Už jsem se ti za to omluvila.“
Jasně, měla jsem hned odejít. Otočit se a rychle, tiše z nádvoří vyklouznout. Afroditu mám ze všech lidí ve škole nejmíň ráda. Vlastně ji mám vůbec ze všech lidí nejmíň ráda. Ale schválně poslouchat, jak ji hnusně sjíždějí rodiče, to se prostě nedělá!
Tak jsem se po špičkách odplížila kousek stranou a schovala se za velký ozdobný keř, odkud jsem měla dobrý výhled. Afrodita seděla na kamenné lavičce u fontány. Rodiče stáli před ní. Teda její máma stála. Táta rázoval sem a tam.
Páni, její rodiče byli oba fakticky krásní. Její táta byl vysoký a pohledný. Takový ten chlap, co na sebe dbá, drží si formu, neplešatí a má pěkné zuby. Na sobě měl tmavý oblek, který evidentně stál strašně moc peněz. Připadal mi povědomý, určitě jsem ho viděla v televizi nebo tak. Její máma byla jednoduše krasavice. Afrodita je naprosto dokonalá blondýnka a její máma byla její starší, nákladně oblečená a skvěle udržovaná verze. Svetr, který měla na sobě, byl stoprocentně kašmírový a krk jí obtáčela dlouhá šňůra pravých perel. Jak gestikulovala, obrovský diamant na jejím prsteníčku házel odlesky stejně studené jako její hlas.
„Zapomněla jsi, že tvůj otec je starostou Tulsy?“ štěkla zlostně na dceru.
„Ne, máti, jistěže ne.“
Její máma ji asi neslyšela nebo co. „Dalo nám hodně práce ututlat ten skandál, který vypukl, když jsi nastoupila sem místo na harvardskou přípravku na východním pobřeží, ale smířili jsme se s tím, protože i upíři mohou získat peníze, moc a úspěch. Očekávali jsme od tebe, že se v tomto poněkud výstředním společenství,“ znechuceně se ušklíbla, „probojuješ na samý vrchol. A najednou se dozvídáme, že už nejsi předsedkyně Dcer temnoty ani učednice velekněžky, a tudíž o nic lepší než všechen ten póvl, který na tuhle školu chodí.“ Odmlčela se, jako by se potřebovala uklidnit. Když znovu promluvila, musela jsem našpicovat uši, abych jejímu syčivému šepotu porozuměla. „Zachovala ses zcela nepřijatelně.“
„Jako obvykle jsi nás zklamala,“ přisadil si její otec.
„To už jsi říkal, tati,“ pronesla Afrodita svým nezaměnitelným uštěpačným tónem.
Ruka její mámy vystřelila jako útočící had a vlepila jí facku. Plesklo to tak ostře, že jsem sebou škubla a zamrkala. Čekala jsem, že Afrodita vyskočí z lavičky a začne mámu škrtit (neříkáme jí ježibaba jen tak pro nic za nic), ale ona si jen přitiskla dlaň na tvář a sklopila hlavu.
„Nebreč. Už jsem ti to mockrát říkala, že slzy znamenají slabost. Když už se nezmůžeš na nic jiného, tak aspoň nebreč,“ vybafla na ni máma.
Afrodita pomalu zvedla hlavu a dala ruku dolů. „Nechtěla jsem tě zklamat, máti. Vážně mě to mrzí.“
„Omluvy ti nepomůžou. Nás zajímá, co uděláš, abys své postavení získala zpět.“
Zadržela jsem dech.
„S tím… s tím já nic dělat nemůžu,“ řekla Afrodita a zničehonic působila odevzdaně a hrozně dětsky. „Všechno jsem zkazila. Neferet mě přistihla při něčem opravdu špatném. Odvolala mě z čela Dcer temnoty a dosadila na předsednické místo někoho jiného. Myslím, že mě dokonce chce dát do jiné Školy noci.“
„To už víme!“ Její máma zvedla hlas a odsekávala slova jako kusy ledu. „Než jsme přišli za tebou, mluvili jsme s Neferet. Chtěla tě přemístit na jinou školu, ale to jsme nedovolili. Zůstaneš tady. Pokusili jsme se jí také přemluvit, aby ti omezila vycházky nebo uložila školní trest a potom ti tvůj post vrátila.“
„To snad ne!“
Afrodita se upřímně zděsila a já se jí vůbec nedivila. Dovedla jsem si živě představit, jaký dojem tihle chladní, rádoby dokonalí rodiče na naší velekněžce zanechali. Jestli Afrodita vůbec měla nějakou šanci získat si Neferetinu přízeň zpátky, tihle psychouši jí to nenávratně zkazili.
„Ale jistěže ano! Čekala jsi snad, že budeme jen nečinně přihlížet, jak si kazíš budoucnost a stává se z tebe naprosto bezvýznamná upírka z průměrné Školy noci někde v cizině?“ řekla její máma.
„Protože přesně k tomu směřuješ,“ dodal její táta.
„Ale tady přece nejde o to, jestli si zasloužím nějaký školní trest.“ Afrodita se očividně snažila ovládnout vztek a mluvit s nimi rozumně. „Ano, udělala jsem průšvih. Velký. Jenomže podstatné je, že se tu objevila holka, která má větší moc než já. I kdybych si Neferet usmířila, stejně mi už Dcery temnoty nesvěří.“ Potom řekla něco, co se mnou parádně zacloumalo. „Ta druhá je lepší předsedkyně, než jsem byla já. Uvědomila jsem si to při Samhainu. Ona si zaslouží vést Dcery temnoty. Já ne.“
No tohle! Mám snad halucinace?
Afroditina máma udělala krok vpřed a já sebou cukla. Myslela jsem, že ji zase praští. Ona se ale jenom sklonila, až měly obličej na stejné úrovni. Takhle zdálky si byly tak hrozně podobné, až mi z toho běhal mráz po zádech.
„Nikdy neříkej, že si někdo zaslouží víc než ty. Jsi moje dcera a vždycky si zasloužíš jen to nejlepší.“ Znovu se narovnala a prohrábla si bezchybný účes. Bylo mi jasné, že každý vlásek se zase okamžitě vrátí na svoje místo a neopováží se pohnout ani o milimetr. „Když jsme Neferet nepřesvědčili my, budeš to muset udělat ty.“
„Ale máti, vždyť jsem ti vysvětlila…“ začala Afrodita, ale táta jí skočil do řeči.
„Odstraň tu novou z cesty a pravděpodobnosti, že ti Neferet vrátí tvoje místo, se zvýší.“
A sakra. „Ta nová“ jsem přece já!
„Zdiskredituj ji. Donuť ji, aby udělala pár chyb, a postarej se, aby se o nich Neferet dozvěděla od ostatních a ne od tebe. Tak to bude působit věrohodně,“ pronesla její máma klidně, jako by Afroditě radila, co si má zítra vzít na sebe, a ne jak se mě zbavit. Teda, jestli je někdo ježibaba, tak ona!
„A dávej si pozor. Odteď se musíš chovat naprosto dokonale. Možná bys mohla aspoň na nějaký čas přestat tajit svoje vize,“ přispěl svou troškou do mlýna otec.
„Ale vždyť mi už celé roky vtloukáš do hlavy, ať si jich co nejvíc nechávám pro sebe, protože jsou zdrojem mé moci.“
Nevěřila jsem vlastním uším. Před měsícem mi Damien svěřil, že spolužáci Afroditu podezírají, že před Neferet tají svoje vize, ale podle nich to dělala z nenávisti k lidem (její vize totiž vždycky předpovídají nějakou tragédii, při které jich spousta umře). Když velekněžce vylíčí, co viděla, Neferet skoro pokaždé katastrofě zabrání a zachrání tak hodně životů. Právě tohle byla jedna z věcí, které mě přiměly, abych se Afroditě postavila a vyšoupla ji z vedení Dcer temnoty. Já o moc nestojím. Nechtěla jsem se stát předsedkyní proto, že je to významná pozice. Vždyť sakra ani nevím, co si s ní teď počnu. Jen mi bylo jasné, že Afrodita je zlá a že jí musím ty vylomeniny zarazit. A teď se najednou dozvídám, že zčásti se tak hnusně chová proto, že slepě poslouchá svoje odporné rodiče! Její táta i máma si asi vážně myslí, že zatajovat informace, které by mohly zachránit lidské životy, není nic špatného. A její táta je přitom starosta Tulsy! (Není divu, že mi byl povědomý.) Bylo to celé tak uhozené, že mi z toho šla hlava kolem.
„Vize nejsou zdrojem tvé moci!“ zasyčel Afroditin táta. „Copak mě vůbec neposloucháš? Říkal jsem, že díky nim ji můžeš získat, protože informace znamenají vždycky moc. Zdrojem tvých vizí je proměna, která probíhá v tvém těle. Genetická záležitost, nic víc.“
„Nás tady učí, že je to dar od bohyně,“ opáčila tiše.
Její máma se mrazivě zasmála. „Nebuď pitomá. Kdyby nějaká bohyně opravdu existovala, proč by dávala moc tobě? Jsi jen hloupá malá holka a děláš příliš mnoho chyb, což tahle tvoje nejnovější eskapáda pouze dokazuje. Zkus pro změnu myslet, Afrodito. Použij své vize, abys získala zpět moc, ale nevytahuj se. Musíš Neferet přesvědčit, že tě to skutečně mrzí.“
„Vždyť mě to vážně mrzí…“ vydechla Afrodita tak tiše, že jsem ji skoro neslyšela.
„Za měsíc očekáváme mnohem příznivější zprávy.“
„Ano, máti.“
„Dobře, teď nás doprovoď do recepce, musíme se tam ukázat.“
„Nemohla bych chvilku zůstat tady, prosím? Není mi dobře.“
„To nepřichází v úvahu. Co by si lidé pomysleli?“ štěkla na ni máma. „Seber se. Doprovodíš nás tam, jak se sluší. Hned.“
Afrodita se ztěžka zvedla z lavičky a já vyrazila zpátky k rozcestí, odkud vedla stezka z nádvoří. Srdce mi bušilo tak hrozně hlasitě, až jsem měla strach, že mě prozradí. Jakmile jsem našla správnou cestu, vzala jsem nohy na ramena a pelášila pryč.
Celou cestu zpátky na kolej jsem přemýšlela o tom, co jsem slyšela. Až dodneška mi připadalo, že naši jsou děsní, ale proti Afroditiným odporným, mocí posedlým rodičům vypadali jako veselá rodinka z Krok za krokem (no jo, koukám na sitcomy, vy snad ne?). Nerada to přiznávám, ale najednou jsem chápala, proč se Afrodita chová tak, jak se chová. Co by asi vyrostlo ze mě, kdybych v posledních třech letech neměla babičku Redbirdovou, která mě má ráda, je vždycky na mojí straně a naučila mě, co je správné? A ještě je mezi námi jeden rozdíl. I máma totiž kdysi bývala v pohodě. Sice byla pořád utahaná a přepracovaná, ale prvních třináct let z mých skoro sedmnácti se chovala normálně. Změnila se, teprve když si vzala Johna. Zkrátka jsem měla dobrou mámu a fantastickou babičku. Jenže co kdybych je neměla? Co kdyby to vždycky bylo jako v posledních třech letech a já byla pro vlastní rodinu jen nechtěný outsider?
Možná bych dopadla jako Afrodita. Možná bych se nechala pořád a ve všem komandovat od rodičů a úpěnlivě doufala, že přece jenom někdy budu dost dobrá a udělám něco, za co mě začnou mít doopravdy rádi.
Najednou jsem viděla Afroditu v úplně novém světle, i když jsem o to vůbec nestála.